Výprava na tábořiště (brigáda)

Výprava na tábořiště (brigáda), 25. - 28. 11. 2024
V pátek jsme se s kluky sešli v klubovně, abychom mohli zabalit materiál na cestu auty. V mezičase jsme se potkali se Skokanem, který si do klubovny přinesl velký spacák na odvoz a výměnou od nás dostal lékárničku na cestu vlakem. Oproti původnímu plánu jsme se s odjezdem sice trochu opozdili, nicméně nakonec to nebyl takový problém, jelikož já jsem mohl cestu tam ještě jet po dálnici, takže se nějaký čas ušetřil. Když jsem na rychlostní silnici před Číhaní vyjížděl kopec, zničehonic se všude objevila neuvěřitelně hustá mlha, přes kterou jsem dokonce málem minul odbočku, kterou vždycky využíváme. Od té chvíle bylo až do tábora potřeba jet zhruba 25 km/h, protože bylo vidět sotva na deset metrů před auto, a navíc už byla samozřejmě i tma. U statku jsem se potkal s Pavlem Tesařem, se kterým jsme si chvíli povídali, i o tom, že posledních pár dní je tam taková mlha každý večer, ale po nějaké době jsme se rozloučili, abych mohl jet dolů vyložit plné auto materiálu a zajet pro kluky do Klatov. Při vykládání už mi netrpělivě volali, jak to vidím, a bylo slyšet, že někteří by možná klidně šli i pěšky, nakonec jsem pro ně ale po pár minutách přeci jen vyrazil. Potkali jsme se u klatovského KFC, kde jsme ještě asi půl hodinu zůstali, zatímco kluci naplno využívali svou investici v podobě jednoho bezedného kelímku, skrze kterou měli v plánu si vynahradit cenu ostatního jídla. Během toho jsme zjistili, že už i Škebloň s Klikařem stihli přijet do Klatov a aktuálně nakupují zlevněné maso, tak jsme se dohodli, že se u nás zastaví, a nějak se spolu poskládáme i s nákupem, abychom nemuseli jezdit tam a zpátky dvakrát. Když jsem kolem půl jedenácté dojel do tábora už podruhé, čekal tam na nás už i Koumák. Společně jsme odemkli boudu a začali rozkládat velký stan, ve kterém jsme plánovali všichni spát. Někteří se začali ozývat s tím, že mají svůj stan, nebo že by chtěli postavit ještě jeden malý, ale z toho nakonec sešlo a i původní obyvatelé toho menšího se po půlnoci objevili u našich dveří, jestli by se nemohli přidat. Ještě před spaním (a po postavení stanů) jsme si ale do kuchyně na připravené rozvody nainstalovali světýlka, uvařili čaj a dali si z Prahy připravenou pomazánku s rohlíky. Pak už jsme si jenom chvíli povídali.

Na sobotní ráno jsme si schválně nenastavovali budík, abychom se co nejlíp vyspali, což se ale bohužel některým stejně moc nepovedlo, například i mně. Kolem desáté jsme tudíž neochotně vylezli ven a začali se věnovat přípravě a čištění společného prostoru a kuchyně, a já s Koumákem jsme využili času navíc, než vylezou i ostatní, a začali jsme sestavovat nový střediskový gril. Nakonec se nám to skutečně podařilo dodělat akorát se snídaní, takže jsem si kávu mohl uvařit už na nové a větší plynové plotně, jak jsem to původně plánoval.
Po snídani jsme se spojili s Pavlem, abychom zjistili, jakou pro nás připravil pomoc, neboť to byla jedna z hlavních věcí, kterým jsme se chtěli věnovat, ale dozvěděli jsme se, že nic takového neexistuje, a že se místo toho jen zastaví za námi dole. Když se svou partnerkou oba dorazili i s jejich ročním psem, se kterým jsme si vydatně pohráli, nějakou dobu jsme si společně povídali, načež se zase odebrali vstříc cestě na cvíčák. Začali jsme se věnovat práci na přípravě dřevníku, přípravě obědu na grilu, a já jsem vyrazil na nákup zbylých zásob jídla a materiálu do Klatov, kde jsem strávil následující asi tři hodiny. Po cestě zpět jsem se rovnou zastavil u stavení Lucky, kde jsem vyčistil dva barely a naplnil je pitnou vodou, abychom mohli v táboře bezstarostně vařit čaje a další věci. Se setměním jsem dorazil do tábora, kde už se všichni po jídle oddávali deskovkám ve stanu. Po vyložení nákupu po chvíli vylezli a začali jsme plánovat, co budeme dál dělat, zatímco jsme jedli připravený alobal z grilu. Měli jsme totiž na programu ještě jednu speciální příležitost, a to skautský slib Kuby Šandally, který se bežně bohužel na letním táboře neobjevuje, ale tady byl, takže jsme se toho rozhodli využít a nabídnout mu složení skautského slibu na našem tradičním táborovém místě takto v rámci výpravy. Po tomto speciálním momentu jsem už jenom dojedl poslední zbytky rohlíků a pomazánky, pak jsme si ještě chvíli povídali a šli spát.

V neděli jsme den začali časově dost podobně, s tím, že velká část lidí se ze stanu táhla opět stejně dlouho. Měli jsme ovšem naplánovaný větší výlet, minimálně co se týče vzdálenosti od tábora. Když se nám všem podařilo nějak nasnídat a zabalit si věci, vyrazili jsme auty na čtyřicetiminutovou cestu směrem ke hranicím s Německem do vesnice nazvané Hamry. Tam jsme auta nechali a započali výšlap na místní vrchol Velký Ostrý, tvořící přírodní hranici mezi Českem a Německem. Cesta nahoru nám nějakou chvíli zabrala, ale obecně by se dalo říct, že jsme měli dobré tempo, a byť někteří nahoru dorazili značně vyřízení (součástí šestikilometrové trasy bylo převýšení cca 650 metrů), splavení a jinak indisponovaní, dorazili jsme tam všichni, a to dokonce i vcelku pohromadě. Jak už to tak bývá, na vrcholu byla chata, kde se kromě piva a hlavních jídel, která už v naší době došla, podávaly také nějaké dorty a čaj, čehož někteří využili. Hlavní odměnou byl ovšem naprosto bezkonkureční výhled na okolí, jelikož se během výšlapu naštěstí trochu vyčasilo, takže jsme pozorovali okolní vrcholky a hustou vrstvu mraků, které pod námi poklidně a nerušeně pluly (vrchol je ve výšce cca 1300 m.n.m.). A byť tam nahoře přirozeně docela foukalo, svítilo i sluníčko, a celkově byl to krásný výsledek.
Následná cesta dolů už byla výrazně méně vyčerpávající a trvala jen asi hodinu a půl. U aut jsme se všichni odebrali společně do Sušice, kam se někteří toužili jet za odměnu vykoupat do místního aquaparku. Se Škebloněm jsme si nakoupili zásobu pečiva na další den, kdy měl být státní svátek, a pak počkali na ostatní, až budou připravení vyrazit do tábora. I když nás v táboře čekala příprava již koupeného jídla, koupili jsme si v Sušici jako předkrm pár kebabů na ukojení okamžitého hladu. Po příjezdu jsme se vrhli na vaření, při kterém probíhala zajímavá debata o hrdinství pohledem Philipa Zimbarda, jenž se proslavil zejména Stanfordským experimentem a nedávno (14. října) ve věku 91 let zemřel.
Po tomto intelektuálním cvičení jsme se ještě chvíli věnovali uklízení a pak už jsme šli pomalu spát.

Poslední pondělní ráno jsme se probudili do skutečně krásného prosluněného dne. Někteří se tudíž přirozeně začali zamýšlet, proč takhle nemohlo být celou dobu, ale hlavní bylo, že ten poslední den byl právě takový, už jen kvůli usušení různého materiálu, oblečení, a zejména také stanu. Sice se to nepovedlo úplně, protože nakonec ještě stejně znovu navečer navlhnul, ale pořád to bylo stoprocentně mnohem lepší, než kdyby bylo od rána sychravo jako předešlé dny. Po snídani jsme vyrazili na výrobu nízkých lanových překážek, abychom si jejich vázaní co nejvíc připomněli a zároveň vyzkoušeli v tom nejtypičtějším prostředí. Současně jsme ještě chtěli stihnout jeden nástřik boudy další vrstvou lazury, což se též povedlo. Kromě chutného obědu nás pak ovšem čekal zejména úklid, abychom v podvečer mohli v klidu vyrazit zpět do Prahy. Nejvíc nám dalo zabrat čištění grilu a mytí nádobí, já jsem se v mezičase ještě věnoval protiplísňovému nátěru skříňky v kuchyni, a následně i latrín, které jsou tímto nešvarem celkem zasažené. Se zvědavostí, jak moc se to ukáže být úspěšné a užitečné jsem se následně pustil do naložení auta veškerým materiálem a odpadem, který nakonec skončil připoutaný na přední sedačce. Pak už nás čekalo jen rozloučení s tábořištěm, psem nahoře na statku, a dlouhá večerní cesta do Prahy. V průběhu jsem se s posádkou Škebloňova auta potkal na tradiční pumpě v Rokycanech, a následně jsme s pár jedinci efektivně vyložili obsah auta, ovšem to už bylo v Praze. V klubovně bylo ještě potřeba opět rozložit velký stan, který se nám vzhledem ke svojí enormní velikosti ani nevejde do žádné z místností, pár mokrých celt a zaklidit zbylé přivezené věci. Po těchto pár hodinách práce a nutné administrativy jsme se rozloučili nakonec i spolu se Škebloněm, a odebrali se domů, kam jsme se těšili na ničím nerušený a tolik potřebný spánek.
-- Pálkař